Nabídnete někomu svůj domov, své objětí, čas, lásku a trpělivost. Po nějaké době se loučíte a se slzami v očích předáváte vodítko a vyprovázíte je vstříc nový život, do jejich domovů, k jejich lidem, ale nikdy na jediného z nich nezapomenete. Lidé se ptají proč, řikají, že je to hrozné, težké, smutné, že by to nedokázali. Těch několik, kteří byli na čas se mnou je příliš málo a těch co čeká a nikdy se nedočká domova dočasného nebo toho napořád, vysvobození je přílíš mnoho.
Nemůžu zachránit všechny a to nejen psy, nemůžu si nechat každého z nich, přestože bych si to přála. Chci dělat nejvíc, co dokážu s možnosti, které mám a to je pro mne právě tato cesta. Není to snadné, člověk si snadno zvykne, miluje je, naučí je důvěry a pak má pocit, že tu důvěru láme tím, že je opouští.
Zvířata jsou stvoření, která nekomunikují pomocí slov, přesto mluví často jasněji než mnoho lidí. Žijí v tu danou chvíli, v ted daný moment a nikdy už jim nebude hůř, nikdy už nepůjdou zpět, nikdy už si nazažijí neklid, nedostatek a to je to co oni vnímají. Jsou psi, kteří se od předání vodítka už neohlídnout, oni totiž ví mnohem víc než my si myslíme, dokáží vnímat, v co my už nevěříme. Je to tedy tak moc težké pro ně samotné nebo jde o nás lidi?
Čím více psů jsem v dočaném opatrovnictví měla, tím víc je pro mě celý proces adopce těžší. Znám již přespříliš zvířecích osdů, do kterých je dostali sami lidé, a ve mne se tím věděním a zkušenostma prohloubila nedůvěra a pochyby. Přesto jsou všichni štastni v domovech, ve svých rodinách, žijí tak jak si každá bytost na tomto světě zaslouží, v bezpečí a lásce. To je ve své podstatě ta odpověď na to proč to dělám a proč to dokážu, jejich štěstí, o ně jde především, do těch situací se nedostali svou vlastní chybou.
Děkuji všem, kdo adoptuje, dočaskuje, podporuje jakékoli zvíře, jakoukoli organizaci.
